V rámci představování osobností, které spolupracují s Bohemian Taboo, jsme pro vás vyzpovídali fotografku Annu Kopkovou.
Ahoj Anno. Protože spolupracuješ s naší platformou Bohemian Taboo, rád bych se tě zeptal na pár otázek. V galerii G18 v Poděbradech aktuálně vystavuješ svoji sérii Nymfy z odpadu. Řekni nám něco o této své práci? Proč a jak vznikla?
Nymfy z odpadu jsou vyústěním doktorandského studia v programu Výtvarné umění na Technické univerzitě v Liberci. Tento projekt na téma: Plasty jako mutující hmoty je poctou naprosto jedinečného materiálu – plastu. Bez tohoto materiálu by nebyl moderní svět, ale lidé tento materiál začali neuváženě zneužívat a jeho následné zpracování či ekologická likvidace po jeho většinou velmi krátkém využití funguje pouze minimálně. Jako fotografka jsem si tedy kladla otázku, zda je možné v rámci fotografie tyto plastové odpadky dále přetvářet či transformovat a následně využívat v rámci fotografie? Ve spolupráci s Fakultou umění a architektury, textilní a strojní na TUL jsem přišla na velmi netradiční metodu, kterou lze fotografie přenášet v opravdu velkém formátu (1,5m x2m) na konkrétní specifický plastový odpad s primárně velmi krátkodobým využitím. Velkoformátové fotografie jsou díky této specifické autorské metodě naprostým originálem, které pak připomínají spíše renesanční malby někdy s nádechem hyperrealismu.
Co tě vede k tomu, že ve své tvorbě tak často pracuješ s nahotou?
Ženské tělo a křivky už inspirovaly nejednoho umělce. Já ve své volné tvorbě nepracuji jen s modelkami, ale se všemi ženami, které mají k mojí tvorbě blízko. Pracuji s nahým tělem jako s materiálem většinou bez tváře, který transformuji do různých póz v rámci určité scény. Snažím se aktérky odosobnit. Fashion, oblečení a jeho design dodává tělu výraz, styl, názor, sociální postavení atd. a vytváří tak určitou symboliku, která je už pro mé fotografické příběhy navíc a spíše nežádoucí. Za mne jsou ženy hrdinky každodenních dní a já se jim snažím poskytnout bezpečný intimní prostor „odhodit“ své společenské role a být samy sebou. Tyto nahé fotografické seance jsou možným únikem z oné všední reality pro nás všechny. Aktérky se baví a zároveň mi pak pomáhají vizuálně ztvárnit moje snové surreální příběhy s nádechem dekadence. Já se stávám spíše scénáristou atmosféry a fotografování přejde do pozice doprovodného programu onoho netradičního zážitku.
Než se pustíš do nějakého nového projektu, co všechno promýšlíš předem a jak dlouho trvá, než se od myšlenky dostaneš k výsledku?
Projekty se formují tak nějak sami nutkání tvořit a komunikovat se světem skrze fotografii. Někdy se jedná o lehčí témata zaměřená spíše jen na vizuál a někdy jsou to problematiky s větší hloubkou a nějakým ideologickým sdělením či potřebou informovat širokou veřejnost. Na těch pak pracuji třeba i několik let. Projektu nemusí být nikdy konec, někdy se k některým fotografiím vracím i po několika letech a dál nápad rozpracuji anebo mi fotografie pasuje do novější foto série. Vždycky si, ale před každým focením tipuji lokace, které si nafotím předem a pak si vytvářím konkrétní skici s kompozicemi a pózami, aby aktérky před focením pochopily, o co mi jde. Tyto návrhy fungují jako scénář oné konkrétní fotoseance. Někdy se tyto předlohy dodrží přesně a někdy se stanou spíše inspirací k vytvoření jiné fotografie.
V rámci tvé výstavy v Poděbradech se uskuteční nejen dvě komentované prohlídky, ale také dva workshopy. Zaujal mne především polaroidový workshop s experimentálním přenosem obrazu. Polaroid má své dny slávy sečtené, můžeš mi o tom, jak si tento workshop představit, prozradit něco víc? Pro koho je určen a co se tam účastníci naučí?
Tento workshop, který proběhne 6. srpna v poděbradské galerii G18, je kombinací více mých projektů. Aktová tvorba je pro mne asi symbolická, takže určitě nebude chybět aktová modelka. Tentokrát se bude jednat o profesionálku, která se nestydí před vícero účastníky workshopu svléknout a ví naprosto přesně, co má před foťákem dělat. Navíc se bude fotit polaroidem, kde každý snímek se musí dobře promyslet, protože má svou cenu. Zlatá éra polaroidu už se možná nevrátí, ale určitě proběhlo jeho velké vzkříšení, právě dík masové produkci fotografií telefonem. Ty se totiž zveřejní maximálně někde na sociální sítí a pak zaniknout v množství fotografického smogu někde v „matrixu“. Stejně jako analogová technika, tak i polaroid je pro mne fotografická kategorie, která má svoji hodnotu a duši. Obzvláště u polaroidu vyjde najevo velmi rychle surová fotka, bez možnosti retuše a filtrů. Navíc u polaroidu není možnost repetice, takže každá polaroidová fotografie je naprostým originálem. Navíc u polaroidu jde sundat fotoželatina z podkladu a následně ji umístit na jakékoliv předměty. To je také technika, kterou jsem použila v jednom ze svých starších projektů, kdy jsem umisťovala polaroidové fotoželatiny na květiny, které je následně svým rozkvétáním nebo odkvétáním roztrhaly a nebo naopak, želatiny zdeformovaly květiny.
Workshop je určen pro všechny, kdo si chtějí zkusit fotografovat polaroidem aktovou tvorbu a nebo portrét či jen industriální prostor. Na to jsem si pozvala odborníky z Polaroid.cz Michala Čápa a Tomáše Noska, který budou pomáhat účastníkům právě s technikou focení různými druhy polaroidů a jejich používáním. Účastníci se naučí, jak správně vytvořit kompozici, vymyslet vhodnou pózu pro modelku, jak pracovat s denním světlem, odrazkami či jak si pomoci s jinými zdroji světla a nebo jak následně experimentovat s polaroidovou fotoželatinou.
Jaké jsou tvé další touhy, které by sis ráda splnila? Fotografické i ty osobní?
Já nejsem moc člověk, co by dlouhodobě plánoval dopředu. Určitě mam v hlavě asi tak 2 roky námět na fotografii, která se musí nafotit v létě, je na ni zapotřebí minimálně 15 lidí různého pohlaví a stáří, asi 3 asistenti a dobrá pojistka na fototechniku :D léto vždy uteče a já zjistím, že jsem to zase nestihla zorganizovat. Ale já to nafotím, ale těžko říci kdy. Momentálně se hodně zaměřuji na dokončení doktorského studia. Tu zábavnou část experimentování už mam bohužel za sebou a teď mě čeká ta školská byrokracie jako rigorózní práce, zkoušky a obhajoby.
V rámci komerční tvorby teď přemýšlím, jak tu svojí „porno eleganci“, která se pohybuje dost často na hraně, propojit se smíšenými nahými seancem. Tady je velmi důležité to dobře promyslet, jak to pojmout a zorganizovat, protože to je práce už s jinou atmosférou a energií obou „protipólů“ a tady se právě velmi jednoduše může z té hrany sklouznout do žánru, do kterého nechci, protože mě nejvíce právě baví ta „hrana“. I když v pojetí některých lidí hlavně mé maminky, jsem prý už dost často za hranou. 
Anny Kopkové se ptal Michal Rejzek.
.jpg)
